reklama

O nenávisti a nenávidiacich

•  Nenávisť je iba jedna; niet teda rozdielu medzi nenávisťou individuálnou a skupinovou. Pravda, ktorú povedal  Václav Havel.  •

Písmo: A- | A+
Diskusia  (7)

 S nenávisťou sa, bohužiaľ, stretávame denne. Aj sa stretávať budeme - veď mnohým sa už dokonca snívajú aj nenávistné sny, ako z pitoresknej paródie na akúsi televíznu Súdnu sieň. Lenže - keby nebolo nenávisti, asi by sme nevedeli, čo je to Láska a napokon i Pravda. Veľmi inšpirujúco a stále, vlastne navždy aktuálne o tom písal aj hovoril pán Václav Havel (5. október 1936 - 18. december 2011). Nie pre nenávistníkov a nenávistníčky (im už vari nič nepomôže) som vybral dôležité slová Václava Havla - disidenta aj prezidenta - o nenávisti, jej pôvodoch, zdrojoch, ale i šíriteľoch a šíriteľkách. Jeho slová sú pre ľudí normálnych, empatických. 

SkryťVypnúť reklamu
Článok pokračuje pod video reklamou
• Václav Havel - stále obdivovaný i nenávidený.  •
• Václav Havel - stále obdivovaný i nenávidený. • (zdroj: • Foto: © Tomki Němec. Zdroj: www.knihahavel.cz •)

• Václav Havel o nenávisti •

  „Uvažuji-li o lidech, kteří mě osobně nenáviděli či nenávidí, uvědomuji si, že je spojují některé vlastnosti, které - sečteny a společně rozebrány - nabízejí určitý, zajisté jen velmi všeobecný, výklad původu jejich nenávisti." 

"Nejsou to především nikdy lidé dutí, prázdní, pasivní, lhostejní, apatičtí. Jejich nenávist se mi zdá být vždycky projevem jakési velké a v podstatě neukojitelné touhy, jakéhosi trvale nenaplněného a nikdy vlastně nenaplnitelného chtění, jakési zoufalé ambice. Je to tedy vnitřní mohutnost veskrze aktivní, která svého nositele vždy znovu k čemusi upíná a kamsi ho vleče a která ho takříkajíc přesahuje. Rozhodně se mi tedy nenávist nezdá být pouhou absencí lásky či humanity, pouhým vakuem lidské duše. Naopak: s láskou má mnoho společného, především právě onen sebetranscendující prvek, totiž ono upnutí se k druhému, závislost na něm, ba přímo delegování kusu vlastní identity do druhého. Tak jako milující touží po milovaném a neobejde se bez něho, touží i nenávidějící po nenáviděném. A tak jako láska je i nenávist v posledku vlastně výrazem touhy po absolutnu, byť výrazem tragicky zvráceným.
Lidé nenávidějící, aspoň jak já je poznal, jsou lidmi s trvalým, nevykořenitelným a samozřejmě skutečnému stavu věcí hluboce nepřiměřeným pocitem ukřivdění. Tito lidé jako by chtěli být bezbřeze ctěni, respektováni a milováni a jako by byli nepřetržitě sužováni bolestivým zjištěním, že ostatní jsou jim nevděčni a neodpustitelně k nim nespravedliví, protože nejen že je nectí a nemluví bezbřeze, jak by měli, ale dokonce je - aspoň jak jim se zdá - přehlížejí.
V podvědomí nenávidějících dřímá zvrácený pocit, že jsou jedinými pravými držiteli kompletní pravdy, a tudíž jakýmisi nadlidmi či dokonce bohy, a že z tohoto titulu zasluhují kompletní uznání světa, ba dokonce jeho kompletní povolnost a loajalitu, ne-li slepou poslušnost. Chtějí být středem světa a jsou permanentně frustrováni a podrážděni tím, že svět je jako svůj střed nepřijímá a neuznává, že si jich dokonce snad ani nevšímá, ba že se jim možná i posmívá.
Jsou jako rozmazlené či špatně vychované děti, které si myslí, že jejich matka je na světě jen a jen proto, aby je zbožňovala, a které jí zazlívají, že občas dělá i něco jiného například že se věnuje sourozencům, manželovi, knize nebo nějaké práci. To všechno pociťují jako křivdu, zranění, útok proti sobě, zpochybnění vlastní hodnoty. Vnitřní náboj, který by mohl být láskou, se zvrací v nenávist k domnělému zdroji v ublížení.
 (...) 
Říká se o nenávidějících, že to jsou lidé s komplexem méněcennosti. Možná to není charakteristika zcela přesná. Spíš bych řekl, že to jsou lidé s komplexem osudového nedocenění vlastní hodnoty.
Důležité se mi zdá být i mé další pozorování: nenávidějící člověk nezná úsměv, ale jen škleb. Není schopen vesele žertovat, ale jen se nakysle posmívat. Není schopen skutečné ironie, protože není schopen sebeironie; autenticky se totiž dokáže smát jen ten, kdo se umí smát sám sobě. Pro nenávidějícího je příznačná vážná tvář, velká urážlivost, silná slova, křik, naprostý nedostatek schopnosti odstoupit sám od sebe a nazřít vlastní směšnost.“
(...)
"Všiml jsem si, že všichni nenávidějící obviňují své bližní - a skrze ně celý svět - z toho, že jsou zlí. Motorem jejich zloby je pocit, že jim zlí lidé a zlý svět upírají to, co jim zcela přirozeně náleží. Svou vlastní zlobu tedy promítají do jiných. I v tom jsou podobni rozmazleným dětem: nechápou, že si občas musí něco sami zasloužit a že nemají-li automaticky vše, co si zamanou mít, není to proto, že by byl někdo na ně zlý.
V nenávisti je velký egocentrismus a velká sebeláska. Toužíce po absolutním sebepotvrzení a nesetkávajíce se s ním, cítí se být nenávidějící lidé obětí zákeřné, zlovolné a všudypřítomné křivdy, kterou je třeba odstranit, aby byl dán konečně průchod spravedlnosti. Spravedlnost je v jejich pojetí ovšem postavena na hlavu: chápou ji jako povinnost přiznat jim cosi co jim přiznat nelze, totiž celý svět.
Nenávidějící člověk je v podstatě nešťastný a nikdy nemůže být úplně šťastný. Protože ať udělá cokoli k tomu aby byl konečně plně doceněn a aby byli konečně zničeni ti, kdo za jeho nedocenění domněle mohou, nikdy nemůže dosáhnout toho úspěchu, po němž touží, totiž úspěchu absolutního: vždycky na něho nakonec odněkud - například z veselého, smířlivého a odpouštějícího úsměvu jeho oběti - vyhřezne celá hrůza jeho bezmoci, respektive jeho neschopnosti být Bohem.
Nenávist je jen jedna; není tedy rozdílu mezi nenávistí individuální a skupinovou; kdo nenávidí jednotlivce, je téměř vždy schopen podléhat nenávisti skupinové nebo ji i šířit. Řekl bych dokonce, že nenávist skupinová - ať už religiózní, ideologicko - doktrinální, sociální, nacionální či jakákoliv jiná - je jakýmsi trychtýřem, který do sebe posléze vsaje všechny, kdo jsou disponováni k nenávisti individuální. Čili: nejvlastnějším zázemím a jakýmsi lidským potenciálem všech nenávistí skupinových je onen soubor lidí, kteří jsou schopni nenávisti k jednotlivcům.
Ale nejen to: kolektivní nenávist, sdílená, šířená a prohlubovaná lidmi schopnými nenávidět, má zvláštní magnetickou přitažlivost a je tudíž schopna do svého trychtýře vtáhnout i bezpočet dalších lidí, kteří se původně nezdáli nadáni schopností nenávidět. Jsou to jen lidé morálně malí a slabí, sobečtí, lidé líného ducha, neschopní samostatného myšlení a náchylní proto podlehnout sugestivnímu vlivu nenávidějících."

 Záver? Je na každom - v každom z nás. Môj záver či 'návod'ako na nenávisť je prostý: s humorom i vtipom si ju nevšímať. Ja z nenávisti žalúdočné vredy ani polypy nedostanem. Kto chce - nech si nenávidí, nech sliedi, špehuje, udáva... - je to len jej či jeho vec. 
 Citácie Václava Havla sú z prejavu Václava Havla na Konferencii o nenávisti, ktorý predniesol v Osle 28. augusta 1990 - takže majú vyše tridsať rokov. 
• Zdroje: archív autora a Český rozhlas - stanice Vltava --- link. •

Martin Droppa

Martin Droppa

Bloger 
Populárny bloger
  • Počet článkov:  816
  •  | 
  • Páči sa:  3x

Novinár, reportér, fotoreportér s viac než 35-ročnou praxou: Liptov, SME, Hospodárske noviny, Formát, .týždeň; prevažne "na voľnej nohe." Mám rád literatúru, film, umenie, hudbu, prírodu, históriu II. svetovej vojny, objavovanie, Francúzsko, Poľsko a Sever. Som veľmi veľkým fanúšikom skupinyPink Floyd --- link.Na SMEblog blogujem od 2. 9. 2016.Žijem v Liptove.Kontakt: droppa.martin zavináč gmail.comMôj blog na webe Denníka N:Martin Droppa - Blog N --- link.Nájdete ma i v sieti Facebook:Martin Droppa --- link.Autor mojej profilovej fotografie:© Foto: Matúš Mydliar. Zoznam autorových rubrík:  fotografie ~ reportáž, žánrovéfilmy a kinematografiahudbafotografienezaradenévýtvarné umenieliteratúrasúkromnémoja poézianovinárske žánremoja próza

Prémioví blogeri

Juraj Hipš

Juraj Hipš

12 článkov
Adam Valček

Adam Valček

14 článkov
Lucia Šicková

Lucia Šicková

4 články
Monika Nagyova

Monika Nagyova

295 článkov
Yevhen Hessen

Yevhen Hessen

20 článkov
Karolína Farská

Karolína Farská

4 články
reklama
reklama
SkryťZatvoriť reklamu